Na cihlově zbarveném kameni s bílou žilnatinou, vzdáleném deset centimetrů od skla se v pravidelné sekvenci pohybů pohupoval chomáček řas. To způsoboval nedaleký vzduchovací kamínek. Uzoučké, klikaté pramínky vzduchu se cestou k hladině štěpily na drobné perličky s rostoucími rozestupy. Dva z pramínků vázly pod starým, tuhým listem Corifanty, jenž se pomalu, neochotně zdvíhal, aby nakonec propustil nashromážděný vzduch ve dvou statných bublinách, které se kolébavě vydaly k hladině, kde s jemným mlasknutím praskly. List Corifanty, pak ladně klesnul do své přirozené polohy, čímž zatarasil cestu dvěma pramínkům vzduchu…

     Náhle se pod listem prohnalo stádo dvanácti Neonek. Cik-cak, nahoru dolu a zmizelo v zákrutichách. Překvapený Coridoras opatrně vyplul ze své sluje pod žulovým oblázkem a hbitými vousky prohmatal kal, který zvířily splašené Neonky. Cosi ho zaujalo, jakési sousto. Naokamžik strnul, jen  čelist dál pracovala. Nečekaný stín ho vyplašil. Trhnul hlavou a zmizel ve sluji.

   Terta Konžská, ta ho vylekala. Už s sebou tolik netrhala jako dřív. Stará rybí dáma poklidně plula podél čelního skla. „Brý den,“ polechtal ji Čichavec na břiše, a pak jakoby se omluvil, odvrátil se a zamířil k hladině nabrat novou bublinu.

   Starý Douda seděl na gauči se zakloněnou hlavou. Usmíval se. Až ho tu najdou, řeknou: „Měl hezkou smrt.“